Charles O. Heller: Svůj výstřel na německého vojáka si pamatuji, jako by se to stalo včera

!Exkluzivně!Charles O. Heller má rozhodně co vyprávět. Narodil se v Československu, zažil válku, jako malý kluk vystřelil na vojáka. Pak s rodinou emigroval do USA, kde se z něj stal nový člověk. Vzpomínky na léta zažitá na našem kontinentě i v zemi svobody sepsal a na začátku tohoto roku vydal v románu Dlouhá cesta domů.

Charles O. Heller svou knihu pokřtil v březnu v Praze, Zdroj: archiv autora

Pane Hellere, překvapilo mě, že přestože jsme oba původem Češi, povedeme rozhovor v angličtině. Pochopil jsem, že tak je to pro vás lepší.

Je to pro mě mnohem lepší. Česky bohužel mluvím pouze tehdy, když přijedu sem do republiky, což je jednou za rok, někdy i za dva. Doma česky nikdo nemluví. Příležitostně se zastavím kvůli něčemu na české ambasádě ve Washingtonu, kde česky mluvím, ale jinak češtinu používám pouze tady. První dny jsou velmi složité, pak se to začne trochu zlepšovat, ale i tak je má čeština jen konverzační. Vždyť jsem se ji přestal učit ve dvanácti, takže moje slovní zásoba se zastavila zhruba právě v tom věku.

Mluvme tedy anglicky a přejděme přímo k vašemu románu Dlouhá cesta domů. Na začátku píšete, že myšlenka napsat knihu se poprvé objevila už před dvaceti lety, když jste se po revoluci po letech setkal s kamarádem z dětství, který vám tento nápad vnuknul. Tehdy z toho plánu ale sešlo. Kdy jste se definitivně rozhodl, že svůj příběh sepíšete?

Ten moment, na který se ptáte, přišel až mnohem později, někdy kolem roku 2000. Ale začalo to dříve. Některé pocity se mi vrátily okamžitě po sametové revoluci, nápad napsat knihu však přišel až mnohem později.

Když se na to teď dívám zpětně, začalo to vlastně tím, že lidé ve Státech se právě v té době začali hodně zajímat o Československo. Když zjistili, že jsem se v Československu narodil, často po mně během pracovních obědů nebo podobných akcí chtěli, abych o něm vyprávěl. Takže se mi začaly vracet drobné příhody, které jsem záměrně vystřihl z paměti, protože mi to tehdy otec nakázal. „Zapomeň na všechno, co se stalo na druhé straně oceánu,“ řekl mi.

Protože jsem ve svém druhém životě vždycky psal, sloupky, novinové články a podobně, začal jsem si tyto příběhy zapisovat. Ve dne jsem tedy vedl softwarové společnosti, v noci jsem se pokoušel být spisovatelem. (smích)

Ale ani tehdy jsem ještě neuvažoval o celé knize. Možná nějaký časopis by mohly zaujmout, říkal jsem si. V té době totiž ještě nebyly žádné blogy, webové stránky a tak dále. Když jsem přátelům vyprávěl svůj životní příběh, vždycky mi říkali, že bych měl sepsat knihu. Tehdy jsem o tom asi poprvé začal přemýšlet, spíše ale o knize vydané ve vlastním nákladu pro rodinu a známé. Chtěl jsem napsat knihu, aby má vnoučata porozuměla české straně své rodinné historie.

Přečtěte si recenzi na Hellerovu Dlouhou cestu domů na Topzine.cz

Kdy tedy přišel ten moment zlomu?

Pokud chcete slyšet ten jeden okamžik, pak to bezesporu bylo, když jsem seděl během pracovní cesty v hotelovém pokoji a pozoroval večerní show Jaye Leno (americký moderátor talkshow – pozn. red.). V té době Leno ve svém pořadu pokládal jednoduché až stupidní otázky lidem na ulici, které byly seřazeny podle obtížnosti učiva žáků základní školy – např. pro třeťáky, šesťáky a tak dále. Toho večera byl v univerzitním kampusu michiganské univerzity, což je jedna z našich lepších univerzit, a kladl otázky zaměřené na druhou světovou válku. Kdo byl americkým prezidentem během války? Nikdo neměl ani ponětí. Franklin Roosevelt? Nikdy o něm neslyšeli! Ze židle mě zvedla odpověď magisterského studenta pracujícího na doktorské práci na otázku, kdo proti komu ve druhé světové válce bojoval. „Američané s Němci bojovali společně proti Rusům,“ odpověděl. A já si říkal: „Proboha, to snad není možné!“ A to byl ten okamžik, který mě opravdu nastartoval. Vím, že ten kluk si takovou knihu asi nikdy nepřečte, ale někdo jiný možná ano.

Samozřejmě, pak hrály roli další věci jako četba textů o popírání holocaustu… Těch impulsů bylo rozhodně víc a asi by vystačily na celý rozhovor, což bych nerad. (smích)

Zmínil jste, že prvotní myšlenka byla zaznamenat příběh pouze pro rodinu a příbuzné. Jaké byly reakce vaší manželky, syna a dalších?

Moje žena se mnou jezdí do Čech téměř pokaždé. Česky nemluví, ale za tu dobu začala obdivovat Českou republiku a místní historii, takže mě v mém úsilí hodně podporovala a byla ráda, že jsem se do knihy pustil. Můj syn tady byl dvakrát, poprvé jako kluk, když mu bylo šest, podruhé před několika lety. Oceňuje, co dělám, nicméně nikdy neprojevil výraznější zájem. Slíbil ale, že právě tohle v něm ten zájem rozjiskří.

Vnoučata, která mám tři, jsou zatím příliš malá, takže jsem se jim příběh doposud nesnažil předat. Nejstaršímu teď bylo patnáct, takže s ním o podobných věcech teprve začínám mluvit a vypadá to, že ho to zajímá.

Také bych rád, kdyby se mi povedlo knihu vydat v angličtině. Především proto, aby si ji mohla přečíst moje rodina. Nerad bych jim dával pouze původní rukopis, protože patřím k lidem, pro něž je čtení skutečné, hmatatelné knihy něco úplně jiného než číst několik sepnutých papírů nebo e-book online.

Kniha tedy v angličtině ještě nevyšla…

Zatím ne. Napsal jsem ji sice v angličtině a už jsem se pustil i do hledání nakladatele, nicméně zatím jsem žádného nenašel. Mladá fronta (nakladatelství Mladá fronta vydala Dlouhou cestu domů v České republice – pozn. red.) však spolupracuje s několika severoamerickými nakladatelstvími, takže teď začínají námluvy a věřím, že by kniha časem vyjít mohla.

Taktéž doufám, že bude možné knihu vydat v německém překladu. Myslím, že v Německu je o podobné knihy velký zájem. Nejspíš je to součástí pocitu viny, kterým Němci trpí. Každopádně projevují velký zájem o knihy spjaté s holocaustem. Přestože tohle není kniha o holocaustu, v určitém úhlu pohledu je to kniha takovým románům hodně podobná nebo alespoň s nimi úzce související.

Řekl jste, že kniha je předně pro vaše blízké, současně je to určitá sbírka vašich vzpomínek a zážitků. Bez pochyb je to také kniha o historii. Na druhou stranu, ten závěrečný impuls přišel v důsledku neznalosti mladých lidí, takže by ji v určitém smyslu bylo možné chápat i jako učebnici, může pomoci mladým lidem pochopit, jaká válka opravdu byla. Jak svůj román vnímáte vy? Je to především kniha memoárů, testament pro vaše blízké nebo něco zcela jiného?

Myslíte, jaké je poselství mé knihy?

Ani ne tak poselství, ačkoli i tak to lze jistě chápat, ale spíše vaše osobní pocity.

Když jsem začal psát, rozhodně jsem si nepamatoval vše. Trvalo šest let, než jsem se dostal k tomu, co je v knize teď. Vracelo se mi to po kousíčcích. Vzbudil jsem se třeba ve tři v noci, protože jsem si zrovna vzpomněl, co se mi stalo, když mi byly čtyři roky. Rychle jsem vstal, abych si to poznamenal. A některé tyhle kousíčky byly samozřejmě velmi bolestivé, protože šlo o věci, které jsem vymazal z paměti.

Poselství, které se snažím předat, je skutečnost, že člověk může tvrdou prací a silnou vůlí překonat cokoli a stát se úspěšným a spokojeným. Potkal jsem řadu přeživších holocaust a řada z nich, především jejich děti, mají hrozné životy. Protože jejich rodiče jsou přespříliš starostliví kvůli tomu, co zažili. Mí rodiče naštěstí takoví nebyli. Nestěžovali si, co jim v Americe chybí nebo co tady naopak bylo skvělé…

Vím, že neodpovídám přímo na vaši otázku, ale…

Ne, to je v pořádku. Svým způsobem se k tomu dostáváme.

Inu, můj pocit je tedy takový, že se snažím prokázat, že není nejen možné, ale není ani zase tak složité překonat těžké situace v životě a být alespoň nějakým způsobem úspěšný. A nejen úspěšný, ale především šťastný, víte? Vést šťastný a produktivní život.

Trochu to na mě působí jako určitý druh rozchodu. Jako když se rozejdete s dívkou. Je to určitý rozchod se zemí svého původu, s kamarády…

Ano, to je poměrně dobrá analogie. Já se rozešel se spoustou holek, takže vím, jaké to je. Nebo bych měl možná říct, že ony se rozešly se mnou. (smích)

Spisovatel z Dlouhé cesty domů předčítal v Americkém centru v Praze, Zdroj: archiv autora

Opravdu ve vaší knize není ani kousek fikce?

Doufám, že ne. Jediná věc, která přirozeně není přesná, jsou věci, které mi můj praděda říkal, když jsem byl ještě malý kluk. Nepamatuji si přesné znění, ale pamatuju si obsah a předmět těch konverzací. Ten zůstal pravdivý.

Napsal jsem to tak, jak si pamatuji. Stejně jsem se při psaní často ptal sám sebe: „Opravdu si tohle pamatuju, nebo si jen pamatuju, že mi to říkala matka?“ Určitě jsou tam drobnosti, které nebudou zcela přesné, ale i tak si myslím, že je to z 99 procent pravda.

Na sklonku války jste se rozhodl s německou okupací vyrovnat po svém. Ještě jako kluk jste tehdy vystřelil na člověka, který vypadal jako německý voják, ačkoliv pozdější historické záznamy mluví o tom, že pravděpodobně šlo o českého kolaboranta. Když jste po muži vystřelil, měl jste na mušce člověka nebo zvíře?

Nevím. Opravdu nevím. Nejspíš zvíře.

Pamatuji si to, jako by se to stalo včera. Vybavuji si dokonale, jak vypadal, jaké oblečení měl na sobě. Stále je pro mě těžké uvěřit, že to byl pravděpodobně Čech. Vypadal jako typický Němec – světlé vlasy, německé rysy… Samozřejmě nevím, jaké měl oči, ale na nohou měl něco, co jsem považoval za vojenské kalhoty, kožené boty.

Později jsem se dozvěděl, že na tom místě, v Kojeticích, tehdy nebyli žádní němečtí vojáci. Nejspíš šlo o české kolaboranty, kteří se narychlo balili a pokoušeli se zavčas uprchnout společně s německou armádou do Německa.

Později mi kronikář Kojetic Jarda Kučera řekl: „A nezabil jsi ho. Není možné, abys ve vesnici o osmi stech obyvatelích zabil člověka a nikdo by o tom nevěděl. Nicméně je doloženo, že ten týden byl nějaký muž postřelen.“ To mě taktéž šokovalo.

Závěr z toho je takový, že pravděpodobně šlo o českého kolaboranta, kterého jsem pouze zranil. Víte, viděl jsem jej padat k zemi, neviděl jsem krev, protože jsem byl příliš vyděšený, ale slyšel jsem ženu křičet a zdálo se mi, že křičí německy. Možná jsem si to ale jen představoval.

Taky je možné, že to byla Němka, která si toho Čecha vzala za manžela.

Vidíte, to je taky možnost. O tom jsem nikdy nepřemýšlel.

Po skončení války jste emigroval do Států. Jak jste se cítil, když jste opouštěl svou domovinu a všechny kamarády a vplouval do zcela nového života?

Nejlépe to popisují dvě slova – nadšení a strach. Uměl jsem snad jen dvě slova anglicky. Když jsme přijeli, všechno bylo tak nezvyklé, obrovské budovy, New York všude kolem, všechno bylo cizí, nikomu jsem nerozuměl…

Netrvalo to však příliš dlouho. Ve skutečnosti jsem neměl problémy zapomenout to zlé, co se stalo, protože jsem byl nadšený přítomností a novým světem, učením se všech těch nových věcí. Naši sponzoři měli dva syny, kteří byli o pár let starší než já. Mně bylo třináct, jim šestnáct a osmnáct. Vzali mě mezi sebe jako mladšího bratra a naučili mě hrát baseball, americký fotbal a basketbal. Brali mě všude s sebou, viděl jsem poprvé v životě televizi…

Byl jsem všemi těmi novinkami natolik nadšený, že to bylo jako zrození do nového světa. Neměl jsem čas přemýšlet o starém životě, takže to nebylo tak těžké. Strach se velmi rychle změnil v nadšení. Měl jsem štěstí, protože jsem neměl velké problémy naučit se anglicky, dokonce jsem se asi po roce zbavil i přízvuku, takže lidé vůbec netušili, že jsem z Československa. Nemusel jsem tak odpovídat na otázky, odkud jsem, nikdo se mě na to neptal a nemusel jsem tak o všem mluvit.

Charles O. Heller se narodil v předválečném Československu jako Ota Karel Heller. Jeho rodina vlastnila textilní továrnu v Kojeticích nedaleko Mělníku. Po německé okupaci jim majetek byl zabaven a rodina se kvůli svým židovským kořenům strachovala i o vlastní životy. Zatímco se malý Ota s matkou za války ukrýval u známých, jeho otci se podařilo uprchnout ze země a bojovat pod britskou vlajkou proti nepříteli.

Znovu se osud k Hellerovým otočil zády po nástupu komunistů k moci, jejich majetek byl znárodněn. Demokraticky smýšlející Rudolf Heller uprchl s rodinou hledat nový život v zámoří. Jeho syn Ota, který přijal anglické jméno Charles, v nové vlasti uspěl. Šrámy minulosti však nevyléčil ani splněný americký sen, a tak nastal čas, aby o nich jejich nositel promluvil. Dlouhá cesta domů je přesně takovou zpovědí.

Kateřina Ciborová, Jakub Ehrenberger